Jdi na obsah Jdi na menu
 


Írák

9. 5. 2017

Írán, úředně Íránská islámská republika je státPřední Asii, dříve nazývaný Persie. Na západě sousedí s Irákem, na severozápadě s Tureckem, Arménií a Ázerbájdžánem, na severu s Turkmenistánem, na východě s Afghánistánem a Pákistánem. Na jihozápadě je omýván vodami Perského zálivu a Arabského moře, na severu je to moře Kaspické. Počtem 77 milionů obyvatel a rozlohou cca 1,6 milionu km² náleží Írán mezi 20 nejlidnatějších a nejrozlehlejších zemí světa.

Dějiny

Dnešní Írán se rozkládá na území, v českém prostředí dříve označovaném termínem Persie, podle dominantního etnika. Geografická poloha země, vymezená Kavkazem na severu, Arabským poloostrovem na jihu, Indií a Čínou na východě a Mezopotámií a Sýrií na západě, byla od nepaměti natolik exponovaná, že z oblasti učinila dějiště významných historických zvratů a událostí. Ve starověku zde vznikly rozlehlé říše Médů a perských Achaimenovců, o nichž často píší klasičtí řečtí spisovatelé, poté si teritorium podmanil Alexandr Veliký, makedonští Seleukovci, parthští Arsakovci a perští Sásánovci, až nakonec Persii obsadili a islamizovali kočovní Arabové, politicky sjednocení vystoupením Mohamedovým. Arabští chalífové z rodu Umajjovců a později Abbásovců začlenili íránské kraje do své nadnárodní říše sahající od Maroka až do střední Asie, ale již v 9. století se jejich stát začal rozpadat – proces, který byl završen zhruba během sta let. V Persii poté vládly různé dynastie, většinou cizího původu (např. Seldžukové), a již ve 13. století přišli noví dobyvatelé: Mongolové v čele s Čingischánem. Ti v oblasti založili tzv. říši ílchánů, zahrnující i Irák s částí Afghánistánu, Pákistánu a Turkmenistánu, avšak již po století následovalo nové období partikularismu. Po přechodné nadvládě Tamerlána a jeho nástupců se staly vlastními tvůrci novodobého Íránu dynastie Safíovců a Kádžárovců, za nichž také počíná evropské pronikání na Střední východ. Dynastie Pahlaví Z evropských koloniálních mocností získaly v 19. století největší vliv Velká Británie a Rusko, jež si Persii postupně rozdělily na zájmové sféry. Slabá ústřední vláda v Teheránu jim v tom nebyla schopná zabránit a ani perská revoluce z let 19051911, která zemi zajistila parlamentarismus, nevedla k důkladné reformě mnohdy archaických správních struktur. V roce 1921 povstal proti kádžárovskému šáhu Ahmadovi kozácký důstojník, plukovník Rezá Chán, a poté, co soustředil veškerou moc ve svých rukou, dal se zvolit roku 1925 novým šáhem pod jménem Rezá Šáh Pahlaví. Za jeho vlády nastala překotná a místy neuvážená modernizace země podle evropského vzoru, prosazovaná diktátorskými metodami. Po vypuknutí druhé světové války okupovaly Írán Velká Británie a SSSR, což souviselo jednak s vojenskou strategií Londýna i Moskvy, jednak s šáhovou proněmeckou politikou. Obě velmoci také dosadily Íráncům nového vládce – dosavadního korunního prince Muhammada Rezu Pahlavího, absolventa internátní školy ve Švýcarsku. Pod dohledem okupačních vojsk se ve dnech 28. listopadu1. prosince 1943 konala v íránském hlavním městě Teheránská konference za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina. Muhammad Rezá Pahlaví po válce umožnil jisté uvolnění politických poměrů a v Íránu se tak na legální bázi zformovaly politické strany. V roce 1951 se stal ministerským předsedou vůdce Národní fronty Muhammad Mosaddek, který měl podporu komunistů a islamistů, jehož vláda znárodnila íránský ropný průmysl, kontrolovaný od počátku století Brity. Toto opatření vyvolalo mezinárodní krizi ve vztazích s Velkou Británií (viz íránská krize) a vyústilo ve státní převrat, zorganizovaný šáhem za podpory CIA. Od té doby vládl Muhammad Rezá Pahlaví diktátorsky pomocí tajné policie SAVAK, přičemž zahraničněpoliticky se orientoval na spojenectví s USA. Jeho autokratické metody a přílišné prosazování západní kultury postavily proti monarchii téměř celou společnost. Islámská republika V roce 1978 vypukly v celém Íránu rozsáhlé protivládní demonstrace, které přerostly v revoluci a skončily svržením starého režimu. Šáh musel 16. ledna 1979 odejít do exilu a mocenské vakuum vyplnil charismatický duchovní, ájatolláh Rúholláh Chomejní, který se naopak z exilu vrátil. V následujících měsících byly demontovány všechny pilíře šáhovy světské diktatury, referendem schváleno ustavení islámské republiky a do ústavy zakomponovány teokratické prvky. Chomejní postupně prosadil svou politickou doktrínu „o nadvládě teologa“, jež v praxi znamenala, že moc převzalo šíitské duchovenstvo. Čímž byl sekulární, modernizující se Írán pod vládou Šáha uvržen do islámské republiky pod vládou teokratů Zahraničněpoliticky se nový režim dostal téměř ihned do konfliktu s USA (viz Americká rukojmí v Íránu), dosavadním nejužším spojencem, a se sousedním Irákem ovládaným světskou stranou Baas Saddáma Husajna. V roce 1980 překročila irácká armáda hranice Íránu a začala íránsko-irácká válka, jež trvala osm let a stála zhruba milion lidských životů. Vnější ohrožení Chomejnímu a jeho okolí umožnilo ještě více omezit svobodu ve vnitropolitickém smyslu – popravy byly na denním pořádku. Sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655 křižníkem USS Vincennes v roce 1988 dále vyostřilo vztahy se Spojenými státy. Uzavření míru v roce 1988 a Chomejního smrt o rok později nevedly k zásadní změně kursu islamistického vedení Íránu, dílčí korektury ve vnitřní politice však přece jen proběhly. V osobě Alího Chameneího, nového vůdce země, se dostala do popředí osobnost, jež neměla zdaleka takovou autoritu jako Chomejní, což umožnilo vzrůst reálné moci formální hlavy státu – prezidenta. V politice se začali více angažovat lidé spíše pragmatičtí, zaměření na ekonomiku a poválečnou obnovu infrastruktury, a sami Íránci projevovali nyní mnohem hlasitěji nespokojenost s vývojem své země – jejich mínění musel brát režim vážně. V roce 1997 byl zvolen prezidentem umírněný duchovní Muhammad Chátamí, pod jehož vedením započal pokus o liberalizaci režimních struktur. Byla zmírněna cenzura, v tisku se po dlouhé době objevovaly kritické hlasy na adresu vlády a reformní strany navíc triumfovaly v parlamentních volbách v roce 2000. Konzervativní kruhy kladly tomuto vývoji od počátku silný odpor, a protože moc prezidenta i parlamentu je v Íránu omezená, podařilo se reálně docílit jen málo změn. V roce 2004 nakonec vládnoucí konzervativci eliminovali volebními manipulacemi oponenty v parlamentu a o rok později získali vítaného spojence v novém konzervativním prezidentu Mahmúdu Ahmadínežádovi, známém svými výpady proti Izraeli. Současná situace v Íránu je komplikovaná – velká část společnosti si přeje změny, není však prozatím sil, které by je politicky mohly prosadit. V oblasti zahraničních vztahů vzrostlo poslední dobou napětí se Spojenými státy, především kvůli podezření, že Írán usiluje o získání jaderné zbraně. 15. června 2013 byl íránským prezidentem zvolen Hasan Rúhání, kdy porazil Mohammada Bagher Ghalibafa a další 4 kandidáty. Rúháního volební vítězství zlepšilo vztahy Íránu s ostatními zeměmi.