Kuba
Kuba je největší ostrovní stát v Karibiku. Je jednou z posledních zemí světa se socialistickým režimem.Země přes moře sousedí se Spojenými státy americkými a Mexikem, ostrovními státy karibské oblasti (Bahamy, Haiti a Jamajka) a dalšími již vzdálenějšími středoamerickými či karibskými státy. Americká Florida je od Kuby vzdálena 150 km severním směrem, nedaleko od Kuby leží i mexický Yucatán a na severozápad od země se nachází mohutný Mexický záliv. Ostatní ostrovní státy leží severovýchodním až jižním směrem. Na východě Kuby se nachází vojenská základna "Zátoka Guantánamo", kterou Kuba v roce 1901 pronajala v časově neomezené smlouvě USA. Příjezd do této základny, chráněný protitankovými zátarasy a vojskem, tak tvoří jedinou vnitrozemní hranici na Kubě.
Dějiny
Před rokem 1492 Kubu obývaly indiánské kmeny Sibonejů, Tainů, Karibů a dalších. Ti během španělské kolonizace z velké části vymřeli na infekční nemoci zavlečené z Evropy jako neštovice nebo se smísili se španělskými dobyvateli a původní populace již na ostrově neexistují.Španělská kolonizace V roce 1492 Kubu objevil Kryštof Kolumbus, který také prozkoumal pobřeží ostrova, který pojmenoval Juana. V roce 1511 se na východě ostrova v oblasti Baracoa usadila první španělská kolonie pod vedením Diega Velázqueze. Kuba zůstala španělskou kolonií po následujících 400 let. Otroctví, ve kterém žili černošští obyvatelé ostrova, bylo zrušeno roku 1886. Nezávislost na Španělsku byla vyhlášena 10. října 1868, vedla však k dlouhé válce a plné nezávislosti se země dočkala až později. V roce 1898 proběhla Španělsko-americká válka, ve které Španělsko ztratilo vládu nad Kubou, Portorikem a Španělskou východní Indií. Krátké období byla Kuba pod správou USA. Nezávislá Kuba byla vyhlášena 20. května 1902. USA si jako podmínku stažení svých vojsk udržely v pronájmu vojenskou základnu Guantánamo a zátoku Bahía Honda na druhé straně ostrova. Té se však později vzdaly na oplátku za rozšíření základny v Guantánamu. Kubánská republika Fulgencio Batista, ze seržanta diktátorem V roce 1933 se k moci dostal seržant Fulgencio Batista y Zaldívar, který v zemi zavedl nejdříve relativně otevřenou vládu. Kubu v různých podobách kontroloval v letech 1933–1944 a poté opět 1952–1959. V období své první vlády Batista prosadil řadu sociálně laděných zákonů a byl znám dobrou spoluprací s odbory. Za druhé světové války vyhlásil válku Japonsku, Německu a Itálii, válečných operací se však Kuba přímo neúčastnila. V roce 1944 uspořádal v zemi svobodné volby, ve kterých zvítězil nastávající prezident Ramón Grau. Batista následujících 8 let žil v USA, domácí politiky se však účastnil na dálku a byl dokonce zvolen senátorem „v nepřítomnosti“. Po návratu na Kubu v roce 1952 se rozhodl kandidovat na prezidenta. Před volbami však bylo jasné, že kandidující Batista skončí na slabém 3. místě. Batista se proto rozhodl jednat. Dne 10. března 1952 se zmocnil vlády v zemi vojenským pučem. Jeho následující vláda se již projevovala korupcí, policejní brutalitou, překaženými volbami v roce 1954 a zhoršující se ekonomickou situací. Havana se stala známým centrem gamblerů, prostituce a americké mafie. V této atmosféře vznikaly v zemi nejrůznější hnutí směřující ke svržení režimu a požadující svobodné volby. Jedním z nich byla i skupina kolem jistého Fidela Castra, syna statkáře z východu Kuby a člena Ortodoxní strany. Tato skupina dne 26. července 1953 uskutečnila známý útok na kasárna Moncada. Castro byl po útoku zatčen, odsouzen a spolu s bratrem Raúlem a dalšími členy hnutí v roce 1953 uvězněn na Ostrově borovic (Isla de los Pinos, nyní ostrov mládeže Isla de la Juventud). Přestože útok byl neúspěšný, Fidela Castra, který se v té době marně snažil prosadit i jinde, zmedializoval. Později po něm Castro pojmenoval své Hnutí 26. července, základ budoucí nové Komunistické strany Kuby. Po hlasování v kubánském parlamentu o amnestii byli bratři Castrovi v roce 1956 propuštěni na svobodu. Po propuštění se Castro obával o svůj život, odcestoval proto do Mexika, kde sestavil a vycvičil jednotku, která se jednoho dne měla vylodit na Kubě. Přestože ke konci své vlády byl již Batista široce nenáviděným diktátorem, byla Kuba v období jeho vlády jednou z nejbohatších zemí Latinské Ameriky. Míra gramotnosti obyvatelstva dosahovala těsně před jeho pádem necelých 80 % a byla tedy vyšší než ve Španělsku té doby. Kubánská revoluce a období socialismu 2. prosince 1956 připlul do země Fidel Castro na známé jachtě Granma (babička) s cílem vyvolat revoluci proti režimu Fulgencia Batisty. Po vylodění na východě ostrova (Oriente) v zemi postupně vypukla tzv. Kubánská revoluce, která skončila o dva roky později v lednu 1959 vítězstvím revolucionářů. Fidel Castro vstoupil do Havany triumfálně 8. ledna 1959 s příslibem brzkých svobodných voleb. Ty se však již nikdy nekonaly. Castrovi nejbližší spolupracovníci Ernesto Guevara a jeho bratr Raúl Castro byli již tehdy přesvědčenými marxisty, přičemž Raúl byl členem levého křídla místní strany PSP, původní komunistické strany Kuby. Již v roce 1959 tak začaly první protesty proti vlivu komunismu na ostrově. Samotný Batista uprchl dne 31. 12. 1958 ze země. Po revoluci nastal rychlý exodus obyvatel ze země, který pokračoval ještě v 60. letech, zatýkání a masové popravy. Na prokomunistický vývoj revoluce zahájily tisícovky Kubánců proticastrovské povstání v Sierra Escambray[12], na které Castro reagoval masovým vystěhováváním obyvatelstva do oblasti Pinar del Río, aby zablokoval jejich podporu povstalcům. Po revoluci bylo více než 100.000 obyvatel zatčeno a zavřeno do vězení z Batistovy doby. Ta však kapacitně nedostačovala, takže jako věznice musely tehdy sloužit i některé stadiony. Koncentrace moci v rukou Fidela Castra V čele revolučních jednotek stáli tzv. vousáči – „barbudos“, kteří se zapřisáhli, že se neoholí až do vítězství revoluce. Tyto osobnosti se poté staly vedoucími představiteli porevoluční Kuby. Mezi tyto hlavní vojenské vůdce jednotlivých jednotek (comandante) patřili mj. Frank País, Fidel Castro, Huber Matos, Rolando Cubela, Camilo Cienfuegos a Ernesto Guevara zvaný Che. Jejich osudy byly rozmanité, avšak až na bratry Castry téměř vždy tragické. Frank País byl zavražděn na počátku revoluce v roce 1957 Batistovou policií. Huber Matos podal demisi již v říjnu 1959, tedy krátce po vítězství. Demisi zdůvodnil nejdříve osobně F. Castrovi nesouhlasem s komunistickým směřováním země a byl odmítnut. Poté ji zopakoval i ve zdvořilém dopise.[13] Byl proto zatčen a odsouzen na 20 let vězení, které si až do roku 1979 odsloužil. Po jejich vypršení emigroval do USA. Zatčením "zrádce" byl pověřen oblíbený Camilo Cienfuegos,[13] který sám projevil jisté překvapení nad tímto postupem bratrů Castrových. Jen několik týdnů poté jeho letadlo zmizelo z radarů při jednom z přeletů Kuby a jeho tělo nebylo nikdy objeveno. Che Guevarův odjezd z Kuby a problematický vztah ke stále dominantnějšímu Fidelu Castrovi je dosud středem dohadů. Guevara byl popraven v Bolívii při dalším z jeho pokusů o světovou revoluci. Rolando Cubela byl zatčen v roce 1966 po obvinění z plánu zavraždit Fidela Castra a odsouzen k trestu smrti. Ten se však neuskutečnil. Cubela žije v exilu v Madridu. Likvidace všech politických stran Původní Komunistická strana Kuby na počátku revoluce nebyla hlavní složkou revolučního hnutí. Tato strana v té době již nesla nové jméno Lidové socialistické strany (PSP) a angažovala se spíše směrem k demokratickým změnám. Někteří její členové se však v hnutí a následných bojích angažovali (především Raúl Castro a Blas Roca, otec pozdějšího disidenta Vladimira Rocy a další). Současná KSK proto není její přímou následovnicí, ale vyvinula se především z Castrova Hnutí 26. července, které pohltilo další revoluční organizace do tzv. ORI – Sloučené revoluční organizace. Do ORI vstoupila i původní historická komunistická strana PSP. Sjednocená strana ORI se poté transformovala v PURSC (Sjednocená strana kubánské socialistické revoluce) a následně přejmenovala na novou Komunistickou stranu Kuby KSK v roce 1965. Ta měla od počátku šestičlenný sekretariát (F. Castro, R. Castro, O. Dorticos, C.R. Rodríguez, Blas Roca a Faure Chomón). Všechny ostatní politické strany na Kubě byly zakázány a v roce 1961 Fidel Castro mohl světu veřejně potvrdit to co dosud neprohlašoval. Že revoluce na Kubě byla revolucí socialistickou. Fidel toto pronesl při uctění památky těch, kteří zemřeli na následky bombardování při útoku v zátoce Sviní. Prezidentem země byl po rezignaci Manuela Urrutii krátce po revoluci zvolen Osvaldo Dorticós Torrado, který tuto funkci vykonával do konce roku 1976. Fidel Castro vedl první porevoluční vládu. Castro v té době neměl a priori v úmyslu rozkol se Spojenými státy, jeho cílem bylo vymanit se z jednostranné ekonomické závislosti na výrobě cukru, ekonomické závislosti na USA (které v té době např. kontrolovaly 40% produkce cukru) a těžbu veškerého nerostného bohatství Kuby. Výsledkem jeho politiky byl pravý opak – totální závislost na výrobě cukru, dolech a RVHP. Narůstající podpora Kuby ze strany socialistických zemí, především však Sovětského svazu a Československa, byla v USA velmi negativně vnímána. Podepsaná hospodářská dohoda se SSSR znamenala příliv subvencovaného zboží na Kubu včetně ropy, kterou americké rafinérie na ostrově odmítly zpracovávat. Vyhrocenou situaci Castro řešil jejich znárodněním, které se později rozšířilo i na banky, podniky a jiné sektory. V reakci na znárodnění majetku amerických firem na Kubě v srpnu 1960 vyhlásily USA v říjnu téhož roku embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které dále posílily v únoru 1962. Další ránu vztahům mezi Kubou a USA dalo ozbrojené vylodění exilových Kubánců původně podporovaný CIA v zátoce Sviní v dubnu 1961. Ta je během vlády prezidenta Eisenhowera také z valnou měrou vyzbrojila. Přípravy na invazi však narušily volby v USA. Po zvolení prezidenta Kennedyho však nový prezident USA původně přislíbenou rozsáhlejší pomoc odmítl. Započatá invaze na Kubu proto proběhla v situaci, kdy poblíž ostrova čekala letadlová loď a výsadkové jednotky, kterým Kennedy neudělil povolení k akci. Invaze se tak konala provizorně bez přislíbené letecké podpory. Kubánská vojska při střetu na ostrově naopak již tehdy masivně využívala sovětské a československé zbraně a invazi během tří dnů překonala. Tento pokus o svržení režimu na Kubě tedy skončil neúspěšně. Československé zbraně té doby najdete i v muzeu na pláži Girón. Poté, co USA rozmístily rakety středního doletu Jupiter vyzbrojené jadernými hlavicemi v Turecku a Itálii a Fidel Castro požádal SSSR o ochranu před americkou agresí, rozhodlo sovětské vedení v čele s Nikitou Chruščovem tajně rozmístit na Kubě jaderné rakety. Na leteckých snímcích pořízených americkou CIA 16. října 1962 bylo zjištěno, že Kubánci staví odpalovací rampy pro rakety. 18. října se americký prezident John Fitzgerald Kennedy dozvěděl, že k ostrovu již míří sovětský konvoj s raketami. Po zvážení možných reakcí — mj. invaze na Kubu nebo bombardování odpalovacích ramp — se USA rozhodly vyhlásit 22. října námořní blokádu Kuby. Hned následující den změnily sovětské konvoje směr a 26. října 1962 Nikita S. Chruščov oficiálně oznámil, že SSSR stáhne své rakety pod kontrolou OSN, pokud se USA zavážou neprovést invazi na Kubu a stáhnou rakety středního doletu z Turecka. Touto dohodou byla dne 28. října 1962 hrozící jaderná krize ukončena a USA se zavázaly, že nepodniknou ani nepodpoří žádné vojenské akce vedoucí ke svržení diktátorského režimu rodiny Castrů. Cizí války: Bolívie, Kongo, Angola, Venezuela a Etiopie Koncem 60. let se Kuba pokusila naplnit Che Guevarovo heslo "Jeden, dva i více Vietnamů" a vyvolat či podpořit revoluce v rozvojovém světě. V letech 1967–1969 byly expediční síly vyslány do válkou rozvráceného Konga, kde se poprvé na scéně objevil i později popravený generál Ochoa. Ten se později angažoval i při tajných a prohraných misích do Venezuely. Po popravě Che Guevary v Bolívii v roce 1967 se v polovině 70. let s Kubou pokusily zlepšit vztahy Spojené státy. Jednání, vzniklá z podnětu amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera však ztroskotala v roce 1976 v důsledku výrazné vojenské angažovanosti Castrovy vlády během Angolské občanské války. Účast několika tisíc kubánských vojáků v tomto konfliktu na přelomu let 1975–1976 totiž Američané nemohli přijmout.V roce 1977 byly kubánské expediční síly generála Ochoy vyslány do Etiopie pod velením sovětského generála Petrova s cílem bojovat proti Somálským rebelům. 1980: Exodus z přístavu Mariel Celkově špatná situace na Kubě se prudce zhoršila ekonomickou krizí na konci 70. let. Ta vyvolala zájem obyvatel země o "hlasování nohama", když velká skupina obyvatel začala v dubnu 1980 masově žádat o politický azyl na peruánském velvyslanectví v Havaně. Situace postupně gradovala až počet žádostí dosahoval přibližně 10.000 Kubánců. Ti obývali veškeré volné prostory ambasády. Za této situace, nikoliv nepodobné exodu Němců v roce 1989 z Prahy, byl Fidel Castro nucen umožnit volný odjezd všem, kteří o něj budou mít zájem. Exodus skončil v říjnu 1980 poté, co ze země prostřednictvím přístavu Mariel uprchlo více než 125.000 obyvatel.1989: Proces s generálem Ochoou Důležitou událostí v rámci vnitřní politiky režimu byl v roce 1989 soudní proces s generálem Arnaldem Ochoou a dalšími vysokými funkcionáři, kteří byli obviněni z pašování drog a korupce. V červenci 1989 byl Ochoa spolu se třemi dalšími obviněnými na základě rozhodnutí soudu zastřelen. Generál Ochoa byl přitom oblíbeným členem ústředního výboru komunistické strany s rostoucím vlivem. Podle světových historiků se nedá zcela vyloučit, že do obchodu s drogami byl z politických důvodů a s cílem zajišťování financí pro státní i vlastní rozpočet zapleten i sám kubánský prezident. Poprava tohoto vysokého důstojníka měla možná i zlikvidovat ambice populárního vojenského vůdce a zastrašit opozici ve velení kubánské armády. Po rozpadu SSSR na začátku 90. let a ukončení sponzorování země v rámci RVHP se země propadla do hluboké ekonomické krize. Ta vyvolala nutnost striktních hospodářských omezení, zvaných "Zvláštní období" (Período especial). Kubánská ekonomika se po prudkém propadu byla nucena přeorientovat na spolupráci (a podporu) ze strany chávezovské Venezuely a komunistické Číny. V roce 2004 se začaly objevovat vážné spekulace o zdraví Fidela Castra, které byly posléze potvrzeny pozváním španělského lékařského týmu na ostrov. Lékaři byli nuceni konstatovat chybnou léčbu po odoperování části tlustého střeva kubánskými lékaři a vměšování pacienta do lékařského rozhodování, Castra však po značném úsilí zachránili. V roce 2006 byl oslabený a nemocný Fidel Castro nucen abdikovat a prezidentské pravomoci převzal muž číslo dvě a Fidelův bratr Raúl Castro. Fidel Castro si však ponechal funkci prvního tajemníka ÚV KSK. V roce 2010 publikovala kubánská vláda velký návrh ekonomických "úprav", který obsahoval i propouštění 500.000 státních zaměstnanců do března 2011 s cílem umožnit jejich přechod do soukromé sféry. Plán reforem byl formálně schválen v dubnu 2011 pětiletým sjezdem Komunistické strany Kuby, která se schází poprvé po 11. letech, přičemž se počítá s propouštěním dalšího půl milionu zaměstnanců. Na tomto sjezdu se Fidel Castro vzdal svých funkcí ve straně a na místo prvního tajemníka strany byl zvolen jeho bratr Raúl, který tak opět drží všechny hlavní funkce – prezidenta, premiéra i předsedy komunistické strany.