Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chile

8. 5. 2017

Chile, plným názvem Chilská republika, je přímořský stát ležící v jihozápadní části Jižní Ameriky při pobřeží Tichého oceánu. Na severu sousedí s Peru a Bolívií, takřka celé své východní hranice sdílí s Argentinou. Podle odhadů z roku 2011 mělo 17 248 450 obyvatel, z nichž velká část žije především ve střední části země. Hlavním městem je Santiago de Chile a úředním jazykem je španělština. Země je mimo jiné unikátní svým geografickým profilem – ačkoliv měří v průměru 144 kilometrů na šířku, celkově dosahuje od nejsevernějšího do nejjižnější bodu 4 329 kilometrů. Kromě hlavní části země patří pod chilskou správu i několik ostrovních území v Tichém oceánu, především Velikonoční ostrov. Geograficky se Chile dělí na čtyři části – Andy na východě, úzké pobřeží spolu s Pobřežním pohořím na západě a uprostřed mezi oběma horskými pásy vklíněnou nížinu. Před příchodem Evropanů žily v zemi původní indiánské kmeny, například Mapučové, zvaní též Araukáni. Na severu se prosazovali rovněž Inkové. Od 16. století započala španělská kolonizace, v roce 1818 byla na Španělsku vyhlášena nezávislost. Přes dílčí vnitropolitické i zahraničněpolitické problémy se Chile s omezenými úspěchy v 19. a v první polovině 20. století rozvíjelo. V roce 1970 se ujal vlády socialista Salvador Allende, jehož pokusům o znárodnění hospodářství zabránila během puče roku 1973 armáda. Ta nastolila autoritářský režim pod vedením Augusta Pinocheta, který v zemi vládl až do roku 1990, kdy bylo v zemi obnoveno demokratické zřízení. Chilská ekonomika se dynamicky rozvíjí a je jednou z nejúspěšnějších v rámci Jižní Ameriky. Země je prakticky samostatná co se týče zemědělské produkce, je zároveň jedním z největších světových vývozců mědi. Naopak některé suroviny nezbytné pro energetiku i průmysl, zejména ropa a zemní plyn, se musí dovážet. Špatný stav infrastruktury řeší vláda spoluprací s privátním sektorem. Státním zřízením je Chile prezidentskou republikou, od března 2014 zastává post prezidenta Michelle Bachelet ze středolevicové Koalice stran pro demokracii. V rámci zahraničních vztahů nadále přetrvávají problémy s Peru a Bolívií, obecně je Chile široce zapojeno do mezinárodního společenství a účastní se široké škály mezinárodních sdružení regionálního i globálního charakteru

Dějiny

Podle některých archeologických nálezů se nejstarší lidská osídlení v Chile nalézala v oblastech pobřeží, ale rovněž i v poušti Atacama, už před 33 000 lety. Spolehlivější archeologické nálezy však pochází z doby před 13 000 lety, kdy se jednalo o osídlení v oblasti dnešního Valdivia.Podobně jako v sousedním Peru byly první lidské komunity orientovány na lov ryb nebo na lov a sběr a obývaly hlavně oblasti kolem řek. S nástupem zemědělství začaly žít usedle. Mezi léty 500 až 1000 n. l. se do Chile šířily vlivy peruánské kultury civilizace Tiahuanaco, která do Chile uvedla například pěstování brambor, fazolí, paprik a bavlny.V oblastech centrálního údolí a na jihu Chile žili Mapučové, zvaní též Araukáni, kteří se věnovali především lovu, ale také zemědělství. Jejich původ není známý. Dále na jihu žili také další etnické skupiny (Chonos, Alacafunes, Yagenes nebo Onas).Kolem roku 1470 začali Inkové ze severu připojovat severní oblasti dnešního Chile. V jižnějších oblastech se ale setkali s odporem ze strany Araukánů a jejich vliv zde byl jenom slabý.Koloniální období mezi roky 1500–1800 Španělé se o území dnešního Chile začali intenzivněji zajímat na počátku 16. století. Diego de Almagro, jeden z členů Pizarrovy výpravy do Peru, se jako první zaměřil právě na objevení a dobytí jižních oblastí incké říše označovaných Španěly jako Nueva Toledo. Jeho výprava, přestože přišla poprvé do kontaktu s oblastmi dnešního Chile, nebyla příliš úspěšná. Dalším objevitelem a conquistadorem Chile se stal Pedro de Valdivia, pověřený Pizarrem v roce 1540 dobytím a kolonizací všech oblastí Nueva Toledo. Valvidia založil město Santiago de la Nueva Extramadura (1541) a zahájil postupnou kolonizaci dnešního Chile. V roce 1550 se u řeky Bío-Bío střetl s vojskem Araukánů a porazil je. Nicméně ani tato porážka neznamenala konec odporu Araukánů, kteří se španělské kolonizaci houževnatě bránili po více než 300 let. Tak jako jinde ve španělské Americe byla i koloniální společnost v Chile rozdělena podle kastovně-rasového principu. Nejpočetnější skupiny společnosti tvořili takzvaní mesticové, míšenci mezi Evropany a místními domorodci. Privilegovanou skupinou byli Španělé a kreolové, čistokrevní potomci evropských přistěhovalců. Také Chile podléhalo centralizované správě španělské říše a bylo spravováno pomocí několika instancí. Generální kapitanát Chile oficiálně podléhal místokrálovství Peru se sídlem v Limě, ale v mnoha ohledech byl na něm nezávislý (od roku 1789 pak oficiálně). Podobně jako v dalších španělských koloniích i v Chile sehrávala významnou kulturní, politickou a ekonomickou roli římskokatolická církev. Od 17. století se chilské koloniální hospodářství věnovalo exportu loje a hovězích kůží. Většina ekonomiky se orientovala na výměnu s Peru, popřípadě s Buenos Aires a také Asií, kam Chilané exportovali především měď, zlato a stříbro výměnou za hedvábí a koření.Nezávislost Chile Na začátku 19. století se také v chilském prostředí ocitala španělská koloniální moc v krizi. Revoluce ve Spojených státech a ve Francii, stejně jako dění v samotném Španělsku podkopávaly tradiční základy, na kterých koloniální moc stála. Chilské elity se v roce 1808 postavily nejprve na stranu krále Ferdinanda VII. Později v zemi sílily snahy o zisk větší autonomie, která by znamenala, že španělská nadvláda by měla spíše formální charakter. Spor o podobu autonomie rozděloval chilskou elitu na takzvané royalisty a vlastence a vyústil ve vleklou válku za nezávislost mezi roky 1811 až 1826. Mezi vůdci vlastenců vynikl zvláště liberálně smýšlející Bernardo O'Higgins, který stanul v roce 1817 v čele prozatímní vlády (jako director supremo), v roce 1818 oficiálně vyhlásil chilskou nezávislost a následně porazil armádu chilských royalistů u Maipó. Jeho vláda byla nakonec v roce 1823 svržena a O'Higgins byl nucen odejít do exilu.Samostatné Chile v 19. století Nový stát stál od počátku před problémem vnitřní konsolidace a udržení, popřípadě rozšíření svého území v konfrontaci s především severními sousedy Peru a Bolívii. Aristokrat Diego Portales ve 30. letech 19. století významně ovlivnil uspořádání nového státu v duchu konzervativních hodnot s důrazem na řád a silnou exekutivu. Tyto principy byly potom zabudovány do nové chilské ústavy z roku 1833 V rámci postupné konsolidace nového státu na chilské politické scéně vznikaly politické strany. Politické spektrum zahrnovalo liberály a konzervativce. Sousední Peru a Bolívie uzavřely v roce 1836 konfederaci a spory mezi konfederací a Chile vyústily ve válku, která skončila v roce 1839 ve prospěch Chile. Válka se rovněž pozitivně odrazila na vnitřní soudržnosti země. V roce 1865 Chile jako spojenec Peru vyhlásilo válku Španělsku, které zabralo peruánské ostrovy a odmítalo uznat nezávislost Peru. Konflikt skončil porážkou Španělska. V letech 1841 až 1861 byl politický vývoj země charakterizován silnými prezidenty, kteří se významně podíleli na dalším budování národního státu. V roce 1842 byla zahájena další kolonizace země včetně podpory osídlování imigranty z Evropy, jež měla významný dopad na demografii i ekonomiku Chile. Značné úsilí bylo věnováno podpoře vzdělávání a ekonomického rozvoje země, například v oblasti bankovnictví a zemědělské výroby. V polovině 19. století se chilské hospodářství stabilizovalo. Chile představovalo zemi s výraznou exportní závislostí a tendencemi k monokulturám, tedy výrobě nebo pěstování jedné převládající suroviny. Do 80. let 19. století se řadilo k největším producentům mědi. Po roce 1879 ji postupně nahrazoval ledek. Kromě toho Chile vyváželo ještě také obilí.Starší územní spory mezi Chile, Peru a Bolívii vyústily v letech 1879–1883 v další válku mezi koalicí Peru a Bolívie s Chile, které ve válce zvítězilo. Díky tomu Chile získalo významné území na severu země, kde vzápětí začalo ve velkém množství těžit ledek. Bolívie ztratila v jejím důsledku přístup k moři. V roce 1891 vypukla v Chile občanská válka, způsobená vnitřními politickými spory mezi tehdejším prezidentem José Manuelem Balmacedou a parlamentem. Problémy vzbuzovaly jednak Balmacedovy snahy o oslabení vlivu britského kapitálu v zemi (ten například kontroloval 84 % veškeré produkce ledku), ale především některé jeho autoritářské tendence. V důsledku Balmacedova pádu se Chile dostalo do období politické nadvlády parlamentu, silných politických stran a slabých prezidentů. Chile v prvních letech 20. století V prvních dvou desetiletích 20. století byl vnitropolitický vývoj Chile ovlivněn zdlouhavou krizí portalesovského uspořádání. Po první světové válce klesla významně poptávka po chilském ledku a Chile se muselo postupně přeorientovat zejména na těžbu mědi. Země se potýkala s rostoucími sociálními problémy, nezaměstnaností, chudobou a hospodářskou závislostí. Klíčovou otázkou byla také v Chile pozemková reforma, která by ukončila nerovnoměrnou distribuci a neefektivní využití zemědělské půdy. Během 20. let se sociální problémy a jejich řešení spolu s nutností ústavní reformy staly jednou z hlavních politických otázek. V době prvního mandátu Artura Alessandriho (v úřadě 1920–1925 a 1932–1938) se spor mezi prezidentem a silným parlamentem vyostřil. Zdlouhavé spory o státní rozpočet vedly k vojenským pučům v letech 1924 a 1925. Alessandrimu se nakonec v roce 1925 podařilo prosadit novou ústavu a omezit přílišnou moc parlamentu a politických stran. Druhý Alessandriho kabinet z třicátých let se zaměřil na prorůstovou hospodářskou politiku a zavedení některých sociálních zákonů.Chile v letech 1938–1970 V letech 1938–1952 vládla Chile Radikální strana. V roce 1937 vznikla koalice (Frente Popular), ve které byli vedle radikálů také liberálové, demokraté a komunisté. Její prezidenti se zaměřili na řešení sociálních a hospodářských problémů, vzdělávání, výstavbu nových bytů a podobně. Když v roce 1946 vstoupili komunisté do vládního kabinetu, vzbudilo to antikomunistické reakce, v důsledku čehož museli z vlády odejít hned v roce 1947. Zákon o ochraně demokracie z roku 1948 komunistickou stranu na několik let zakázal. Řada jejích představitelů, jako například básník Pablo Neruda, odešla do exilu. Na počátku 50. let 20. století vládla v Chile rozjitřená politická a sociální situace. Zemi tížila především vysoká inflace (80% v roce 1955). Demonstrace a stávky byly na pořadu dne. Vládě prezidenta Alessandriho (v úřadě 1958–1964), syna Artura Alessandriho, se podařilo dostat inflaci pod kontrolu. Nicméně na programu dne byla otázka agrární reformy, která by nově přerozdělila půdu ve prospěch většího počtu obyvatelstva, umožnila její efektivní využití, pomohla vyřešit problém chudoby a zastavila prohlubující se závislost Chile na dovozu potravin ze zahraničí. Reformě oponovali především velcí vlastníci půdy (latifundisté). Zákon z roku 1962[pozn. 1] proto rozdělil jen část zemědělské půdy těm rolníkům, kteří na ní pracovali. Alessandri se také musel vypořádat s následky Velkého chilského zemětřesení, které roku 1960 zasáhlo jih země a je dosud nejsilnějším registrovaným zemětřesením vůbec. Křesťanský demokrat Eduardo Frei Montalva (v úřadě 1964–1970) se pod heslem Todo tiene que cambiar (Všechno se musí změnit) zaměřil na zlepšování platů ve veřejné sféře i na řešení problémů v chudinských čtvrtích (callampas). Vláda investovala do bydlení, vzdělání, hygieny, zdravotnictví a potírání negramotnosti. Frei se také odhodlal k pokračování v pozemkové reformě. V roce 1967 byla státem vyvlastněna opuštěná nebo špatně obdělávaná půda, včetně zavlažovaných pozemků nad 80 hektarů, přičemž stát vyplatil bývalým vlastníkům odškodné.Allendeho Chile a nástup vojenské junty (1970–1973) V roce 1970 byl do prezidentského úřadu zvolen socialista Salvador Allende Gossens (v úřadě 1970–1973) s programem, v rámci něhož chtěl nový prezident zavést v Chile nenásilně socialismus.Jeho zvolení do úřadu vyvolalo obavy mezi podnikateli, latifundisty, mezi některými rolníky a také v USA, obávajících se další socialistické revoluce na západní hemisféře. Allendeho vláda začala realizovat hospodářský program, který byl založen na znárodňování nerostného bohatství a dolů, řady dalších podniků, zvyšování platů, zmrazení cen základních potravin a nebo na dalším přerozdělování půdy v rámci pozemkové reformy. Tato hospodářská politika se ukázala i přes počáteční dobré výsledky jako neúspěšná. Z Chile unikal kapitál a devizové rezervy, vláda vydávala nekryté emise bankovek, země nebyla schopna sama vyprodukovat dostatek konzumního zboží, byla stále závislejší na dovozu a potýkala se s nedostatkem zboží.Jako problém se ukázal rovněž nedostatek domácích specialistů, který by například v případě důlního průmyslu, jež byl po desetiletí vlastněn především americkými a britskými firmami, udržel efektivitu těžby a zaručoval zisky. Chilská společnost se značně polarizovala. Levicoví radikálové se uchylovali k teroristickým útokům a násilí. Prezident Allende ztrácel podporu i v rámci své strany a v parlamentu, v některých případech se uchyloval k neústavním krokům. Zemi vysilovaly četné stávky, pouliční násilí a teroristické útoky. Výsledkem marxistických experimentů byl kolaps ekonomiky, vzrůst nezaměstnanosti, nedostatek zboží i potravin, zavedení přídělového systému, občanské nepokoje a růst násilí v zemi. V roce 1973 Allende vyhlásil výjimečný stav. Inflace v 1972 dosáhla 140 %, situace se rychle zhoršovala, meziroční inflace v srpnu 1973 přesáhla 300 %, v říjnu dosahovala 1000 %. V zemi se schylovalo k občanské válce. Dne 11. září 1973 byl v Chile proveden vojenský puč pod vedením generála Augusta Pinocheta a generálů G. Leigha, J. Toribio Meriny a C. Mendozy. Tato junta zavedla v Chile s podporou USA vojenskou diktaturu s režimem politického autoritářství a ekonomiky volného trhu.Dosavadní prezident Allende si při puči podle posledního vyšetřování vzal život, jak v roce 2011 potvrdil chilský soud.Vláda vojenské junty 1973–1989 V situaci kolabující ekonomiky, nedostatku potravin, vzrůstajícího násilí a teroristických útoků levicových radikálů provedla armáda pod velením jejího vrchního velitele Augusta Pinocheta v roce 1973 státní převrat. Armádní junta rozpustila v září 1973 parlament, převzala veškeré exekutivní a legislativní pravomoci a zrušila ústavu z roku 1925. Její vůdce Pinochet vládl pomocí dekretů. V zemi byla zakázána politická opozice. Během roku 1974 Pinochet koncentroval veškerou politickou moc ve svých rukou a stal se prezidentem republiky, vrchním velitelem pozemního vojska a tzv. Nejvyšší hlavou národa (Jefe Supremo de la Nación).Až v roce 1980 Chile dostalo novou ústavu zavádějící systém Pinochetovy „kontrolované“ demokracie, která prodlužovala prezidentské období na osm let. Od roku 1975 začal Pinochetův režim ekonomickou, politickou a sociální transformaci Chile podle principů navržených neoliberální chicagskou školou. Augusto Pinochet udělal ze země ostrov ekonomické stability, v jinak problémy zmítaném sektoru zemí jako Argentina či Brazílie, což platilo ještě 30 let po převratu. Někdy se tomu, co nastalo po spuštění ekonomických reforem, říkalo "ekonomický zázrak Chile". Pinochet přilákal zahraniční investory, rozvolnil trh a pomocí řady liberálních opatření podpořil domácí podnikání a znovu tak nastartoval chilskou ekonomiku. Po počátečních problémech se zvýšil HDP, v zemi stoupla životní úroveň, snížila se dětská úmrtnost, prodloužil se věk dožití, zlepšila se zdravotní péče, snížily se daně, výdaje státu klesly o 25 %,[46][52] střední vrstva dramaticky zvýšila svůj přístup ke konzumnímu zboží a zvýšila se nabídka bytů pro chudší sociální skupiny. Carlos Fortín, ministr v Allendeho vládě svržené Pinochetem, nazval hospodářskou politiku Pinochetovy vlády „šokovou terapií“. Jednalo se podle něj hlavně o škrty vládních výdajů, snižování fiskálního deficitu a rozsáhlou privatizaci. Dočasně došlo i ke snížení inflace, přílivu zahraničních investic do Chile a růstu vývozních možností.Hospodářský a společenský přínos Pinochetovy politiky však není jednoznačný, neboť prováděná hospodářská opatření vedla k nárůstu sociální nerovnosti, ba přímo ke zhoršování sociální situace v zemi. Během tzv. ekonomických reforem výrazně narostla nezaměstnanost Po nástupu Pinocheta k moci také došlo ke dvěma výrazným ekonomickým propadům. Nejprve chilská monetární a fiskální politika ve snaze eliminovat nevyrovnanou ekonomiku způsobila krizi v roce 1975 a pokles HDP o 12,9 %. Vedle dopadů restriktivní politiky a krize v polovině sedmdesátých let byla nezaměstnanost navýšena propouštěním pracovníků z veřejného sektoru, kteří do něj přišli za Allendeho vlády. Postupné snižování nezaměstnanosti po odeznění recese bylo zastaveno na začátku osmdesátých let mezinárodní krize způsobená apreciací dolaru a devalvací měn rozvojových zemí včetně Chile. V roce 1982 klesl chilský HDP o 14 % a nezaměstnanost vzrostla na 20 %. Ještě dva roky poté nebyla ekonomická situace Chile příznivá, reálné mzdy byly nejnižší za deset let. Nezaměstnanost na míru z doby před Pinochetovou vládou klesla až na konci osmdesátých let, už po roce 1984 však začala obnova ekonomiky a úspěšné období.Pinochet diktaturu označoval za nutnou, vzhledem k „násilným snahám levice o destabilizaci země“ a podle některých názorů „směřoval zemi k demokracii, poté co pomine nebezpečí levicové diktatury, podporované SSSR a Kubou. V roce 1978 souhlasilo v referendu 78,6 % voličů s pokračováním Pinochetovy vlády a tehdejším směřováním země.Ve druhé polovině 80. let 20. století se Pinochetův režim musel potýkat s rostoucím občanským odporem. Pinochetovi odpůrci tvrdí, že jeho reformy vedly ke zvýhodňování bohatých Chilanů proti nižším sociálním vrstvám. To vyvolalo vlnu protivládních protestů, které vojenská junta krvavě potlačovala. Vojáci dokonce některé demonstranty polévali benzínem a zapalovali.V roce 1980 byla schválena nová ústava, ve které bylo postulováno další prezidentské referendum v roce 1988 a oznámen návrat k demokratickému politickému zřízení v roce 1990. Na konci 80. let došlo v Chile k politickému uvolňování, které dalo politický prostor demokratické opozici. V roce 1988 bylo uspořádáno oznámené referendum o setrvání Augusta Pinocheta ve funkci prezidenta, při němž 54,6 % Chilanů hlasovalo proti Pinochetovi a pouze 43 % pro něj. Výsledek referenda vedl k odstoupení Pinocheta jako kandidáta do nových voleb. V řádných prezidentských volbách v prosinci 1989 byl prezidentem zvolen křesťanský demokrat Patricio Aylwin Azócar. Nicméně Pinochet zůstal na vlivném postu vrchního velitele armády až do roku 1998, kdy získal doživotně křeslo v chilském senátu, což mu bylo zajištěno ústavním dodatkem z roku 1980. Patricio Aylwin ponechal v platnosti hospodářská opatření Pinochetovy vlády a vládu Pinocheta shrnul slovy: „Brutální, ale účinná.Pinochetovi zastánci vyzdvihují jeho zásluhy za odvrácení hrozby vlády komunistů, boj proti radikálním levicovým teroristickým skupinám a prosazení politiky volného trhu, což vedlo k ekonomickému růstu v zemi, který pokračoval až do 90. let 20. století. Jeho odpůrci jej obviňují ze zničení chilské demokracie, prosazování politiky represivního státu a metod, jakými se vypořádal s radikální levicovou opozicí. Souhrnná zpráva tzv. Rettigovy komise, vytvořené z Pinochetových odpůrců i stoupenců pod oficiálním názvem Národní komise pravdy a usmíření, z roku 1990 uvádí počet zabitých za Pinochetova režimu na 2 279 lidí. Z toho bylo 146 osob odsouzeno válečným tribunálem k trestu smrti, 131 osob zemřelo během střetů při demonstracích, 101 osob bylo zastřeleno při pokusech o útěk, 39 osob zemřelo během přestřelek a 90 osob bylo zabito soukromými stoupenci režimu. Dále je zjištěno 815 dalších úmrtí a 957 zmizelých lidí. Následná vyšetřování komisemi zřízenými prezidentem Ricardem Lagosem i jeho nástupkyní Michelle Bacheletovou odhalila v letech 2004 a 2011 další případy. Celkový počet obětí perzekuce uznaný v roce 2011 vládou prezidenta Sebastiána Piñery činí 40 018 osob, z toho 3 065 zabitých nebo násilně zmizelých. Další desetitisíce lidí režim krutě mučil ve svých věznicích.Podle zprávy Alana Angella, který byl chilskou ambasádou v Londýně za svou pomoc uprchlíkům z Chile označen za údajného komunistu, si Chilská vojenská junta při převratu počínala s neobvyklou brutalitou. Počet mrtvých podle odhadů se pohybuje mezi 3 000 až 30 000 – přesné číslo není známo. Během prvních šesti měsíců Pinochetovy vlády se ve vězení ocitlo kolem 80 000 lidí. Na pořadu dne byly popravy, mučení, neoprávněné věznění a mizení lidí. Hlavní oporou nového režimu se stala DINA (Dirección de Inteligencia Nacional), koordinační centrála tajných služeb zodpovědná přímo prezidentovi Augustu Pinochetovi.Od 50. let 20. století působila na území Chile baptistická sekta německých emigrantů, která se usídlila v tzv. Colonia Dignidad na jihu země. Tam docházelo k sektářskému násilí a v období 1973-1990 také k mučení politických protivníků prezidenta Pinocheta. Osobou vládnoucí v tomto sídlišti byl Chilan německého původu Paul Schäfer Dále byli v osadě sexuálně zneužívány děti a nezletilí, mj. samotným Schäferem. Teprve 24. května 2006 byl Schäfer ve městě Parral odsouzen ke 20 letům vězení a peněžní pokutě ve výši 770 milionů chilských peso (v přepočtu 1,22 milionu eur) ve prospěch jedenácti postižených obětí. Bylo mu prokázáno pohlavní zneužívání 25 dětí, převážně chlapců. Chile od roku 1990 První demokratická vláda Patricia Aylwina (v úřadě 1990–1994) měla před sebou náročný úkol zachovat politický konsensus včetně vyvážených vztahů mezi civilní vládou a armádou, udržet hospodářský růst, ale pokusit se řešit sociální problémy zanechané minulým režimem a konečně adresovat palčivou otázku potlačování lidských práv za Pinochetova režimu. V oblasti ekonomiky vláda navázala na předchozí vývoj s tím, že kladla důraz na růst s rovností a provedla některé korekce neoliberálního modelu. V otázce vyrovnání se s nedávnou minulostí nebyla úspěšná. Dohoda o přechodu k demokracii z roku 1989 uznávala legitimitu pinochetovské ústavy a institucí, což dávalo poměrně malý prostor pro vyrovnání s minulostí. Mimo to si generál Pinochet do roku 1998 podržel post velitele pozemních vojsk. Komise pravdy a usmíření (1991) zdokumentovala více než 2 000 případů zabitých a kritizovala například soudnictví za jeho spolupráci s režimem. V letech 1998–2006 byl generál Pinochet opakovaně obviněn a držen v domácím vězení v souvislosti s různými zločiny junty, ale do jeho smrti (2006) nebyla vina prokázána. Minulost zůstává dodnes bolestivým tématem chilské společnosti. Aylwinovým nástupcem byl zvolen další křesťanský demokrat Eduardo Frei Ruiz-Tagle (v úřadě 1994–2000), jehož vláda provedla ústavní reformu a mezi jiným snažila se směřovat přebytky chilského rozpočtu do oblasti zdravotnictví a školství.[78] V letech 2000 až 2010 nastoupili prezidenti ze socialistické strany Ricardo Lagos Escobar (v úřadě 2000–2006) a jako první žena ve funkci Michelle Bachelet Jeria (v úřadě 2006–2010). Lagosova vláda prosadila vedle sociálních reforem reformy zdravotnictví a také reformu pinochetovské ústavy. Vláda Michelle Bachelet se věnovala například zlepšení postavení žen a dětí a zmírnění dopadů hospodářské recese.Roku 2010 byl prezidentem zvolen Sebastian Piñera Echenique jako první středopravý prezident po 52 letech. Nová administrativa se musela v prvním roce potýkat s následky zemětřesení v Chile a se situací kolem 33 horníků uvězněných v dole.V prosinci 2013 byla prezidentkou pro období 2014–2018 znovuzvolena Michelle Bachelet se ziskem 62 % hlasů v druhém kole volby.