Tunisko
Tunisko (oficiálně Tuniská republika) je stát v severní Africe. Jeho název je odvozen od pojmenování hlavního města Tunisu. Na rozloze 163 610 km² žilo v roce 2013 přes 10,8 milionu lidí.
Dějiny
Tunisko bylo osídleno Féničany ve 12. století př. n. l. V 6.–5. století př. n. l. velký městský stát Kartágo (odvozeno z fénického názvu pro „Nové město“) ovládal většinu západního Středomoří. Tři punské války mezi Římem a Kartágem (druhá byla nejslavnější, vedená římským vojevůdcem Scipionem Africanem proti Hannibalovi) vedly ke kompletnímu zničení Kartága v roce 146 př. n. l. S výjimkou období let 439–533 n. l., kdy území dobyli Vandalové, bylo Kartágo částí římského impéria, než ho zabrali Arabové (648–669 n. l.). Vládly zde různé arabské a berberské dynastie, následované Turky, kteří zabrali toto území v letech 1570–1574 a do 19. století z něj učinili součást Osmanské říše. Koncem 16. století zde byly základny pirátů. Francouzští vojáci obsadili zemi v roce 1881 a tuniský bej podepsal smlouvu ustanovující francouzský protektorát. Během druhé světové války zde mezi roky 1942 a 1943 probíhaly těžké boje mezi Spojenci a mocnostmi Osy. Ty skončily drtivou porážkou Německa a Itálie. Nacionalistický neklid přinutil Francii v roce 1956 uznat Tunisko jako nezávislý stát. Ustavující shromáždění 25. července 1957 sesadilo tehdejšího sultána Muhammada VIII. a deklarovalo Tunisko jako republiku a zvolilo Habíba Burgibu za prezidenta. Burgiba po vzoru západních států zaváděl radikální sociální změny ve snaze zmodernizovat ekonomiku i společnost samotnou. Zbavil náboženské vůdce jejich společenského vlivu, protože považoval islám za brzdící sílu rozvoje své země. V roce 1975 ho zvolilo Národní shromáždění doživotně prezidentem. V 70. letech došlo k dramatickému nárůstu islámské opozice. Ve strachu z lidového povstání zorganizoval v roce 1987 ministerský předseda Zín Abidín bin Alí pokojný palácový převrat, nechal prohlásit Burgibu za fyzicky i mentálně neschopného vykonávat úřad. Bin Alí pokračoval v politice svého předchůdce jak na domácí půdě (sekularismus a politická represe), tak i na poli mezinárodním (umírněná a prozápadní). Jeho vláda potlačovala ostatní politické strany, cenzurovala tisk i internet, omezovala náboženské svobody a pronásledovala intelektuály, opoziční aktivisty i novináře. Poté co se bin Alímu podařilo počátkem 90. let potlačit islámskou opozici, úspěšně se pokusil získat na svou stranu veřejné mínění. Povolil politický systém více stran, omezil policejní represe a vyzval k návratu politické emigranty. Zahraniční politiku Tuniska již dlouhá léta charakterizuje umírněnost a snaha o vzájemný dialog. Bin Alí několikrát za sebou znovu legitimizoval svou moc – a to ve volbách v roce 1989, 1994, 1999, 2004 a 2009. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako „arabské jaro“. První nepokoje začaly v prosinci roku 2010 v Tunisku a vedly k tomu, že 14. ledna 2011 prezident bin Alí rozpustil vládu a prchl do Saúdské Arábie. Původně chtěl utéci do Francie, ale francouzský prezident mu nepovolil vstoupit do země. Úřadujícím prezidentem se stal nakrátko premiér Muhammad Ghannúší a po něm předseda Poslanecké sněmovny Fuád Mebazá. Po revoluci v roce 2010 se bezpečnostní situace v Tunisku uklidnila a byla na dobré úrovni prakticky po celé zemi až do roku 2014. V současnosti se v západních a jižních částech Tuniska vyskytují teroristické skupiny. V březnu roku 2015 došlo k teroristickému útoku v muzeu Bardo v hlavním městě Tunisu a v červnu roku 2015 k útoku na plážích v Sousse. Obyvatelstvo Celková populace činila k roku 2014 zhruba 11 milionů lidí. V roce 1960 mělo Tunisko 4,2 milionů obyvatel.Hlavní etnickou skupinou, asi 98 % populace, jsou arabsko-berberští míšenci, z toho méně než 10 % jsou čistě Arabové. Zbytek populace tvoří Berbeři, Židé, Evropané. Hlavními oblastmi berberského osídlení jsou jižní část ostrova Džerba, horské osady v jižním Tunisku a několik starých berberských vesnic (tzv. ksáry) v okolí jihotuniského města Tatáwín. Podle věkové struktury je 22,7 % obyvatelstva ve věku 0–14 let, 70,1 % ve věku 15–64 let a 7,2 % ve věku nad 65 let (údaje z roku 2009). Průměrná délka života obyvatel Tuniska je 75,78 let, u mužů pak 73,98 let a u žen 77,7 let (2008). Počet onemocněných HIV v zemi je 0,1 % (2007). Podle údajů z roku 2008, je 74,3 % obyvatel gramotných a urbanizace dosahuje 67 %. Náboženství Velká mešita az-Zajtúna v Tunisu Tunisko je arabská země s islámskou kulturou. 98 % obyvatel Tuniska se hlásí k islámu, který je oficiálním státním náboženstvím, zbylá 2 % představují židé a křesťané. Více než 95 % Tunisanů je ortodoxního sunnitského vyznání, v zemi žije několik malých komunit hlásících se k muslimské sektě cháridža. Islám je podle ústavy státní náboženství a prezidentem se může stát pouze muslim. Ústava také zaručuje obyvatelstvu náboženskou svobodu. Z asi 25 000 křesťanů se jich okolo 22 000 hlásí k římskokatolické církvi a protestanti tvoří menšinu. Kolem 1 500 židů žije převážně kolem hlavního města a na ostrově Džerba, kde mají 39 synagog a komunita zde má historii dlouho 2500 let. K jedné z nejstarších synagog na světě sem každoročně přichází mnoho poutníků. Před získáním nezávislosti na Francii v roce 1956 žilo v Tunisku 255 000 Evropanů (Francouzi a Italové) a přibližně 100 000 židů. Jazyk Oficiálním jazykem je arabština. Nejběžnějším evropským jazykem je francouzština, v turistických letoviscích rovněž angličtina, němčina a italština. Francouzština je jazykem obchodních jednání, intelektuální komunikace a vyučujícím jazykem na univerzitách. Každý žák se začíná učit od 1. třídy arabsky a od třetí francouzsky. Angličtinu se Tunisané učí až od páté třídy. Zajímavostí je, že Tunisané v běžném styku mezi sebou mluví místním dialektem nesprávně řečeno hovorové arabštiny "tunisštinou", která se od spisovné arabštiny hodně liší. Mluvená "tuniština" je jakýmsi typickým středomořským jazykem (jako je např. maltština) a je složena ze slov, pocházejících z více jazyků, které se po staletí vyskytovaly v Tunisku: arabštiny, francouzštiny, španělštiny, hebrejštiny, italštiny, berberštiny, maltštiny aj.