Maroko
Maroko, je stát na nejzazším severozápadě Afriky. Jeho sousedy jsou na východě Alžírsko, na jihu Západní Sahara (je-li toto sporné území považováno za součást Maroka, pak Maroko sousedí na jihu s Mauritánií) a na severu dvě malé španělské exklávy Ceuta a Melilla.
Dějiny
Historie osídlení Maroka sahají až do starověku. V jeskyních Vysokého Atlasu byly objeveny skalní kresby z mladší doby kamenné. V letech kolem roku 1000 př. n. l. bylo Maroko úrodnou a zalesněnou zemí a tudíž se tamní lid zabýval zejména zemědělstvím. Ve 2. století př. n. l. zakládali na území dnešního Maroka své osady Féničané podél obchodních cest. Po jejich pádu přišli do Maroka Římané, kteří do roku 40 př. n. l. tuto oblast spojili se západní částí dnešního Alžírska a dali tak základ provincii Mauretania Tingitana. Díky tomu, že Berbeři žili kočovným životem a nezakládali města, a tudíž nebylo co dobývat, se ubránili římské nadvládě a stáhli se do vnitrozemí, odkud podnikali výpady na římské osady a tábory. Toto období je specifické rychlým šířením pouštních oblastí, neboť Římané bezohledně káceli místní lesy a nestarali se o jejich obnovu. V zemi tak klesala hladina podzemní vody a celá oblast pustla (v současnosti je zemědělsky využitelná přibližně jen třetina marockého území).[zdroj?] Římská nadvláda skončila v 5. století, kdy Římany vypudili Vandalové a založili královskou říši. V ní však tvořili pouze málo početnou horní vrstvu a záhy splynuli s původním berberským obyvatelstvem. V 6. století bylo území Maroka obsazeno Byzantskou (Východořímskou) říší. Pronikání islámu Od roku 640 si začali západní Afriku podrobovat islámští Arabové, původem z dnešní Saúdské Arábie. K prvnímu neúspěšnému pokusu o dobytí Maroka došlo v letech 681–683. K podrobení došlo až v letech 705–708. Stejně jako Římané se i Arabové potýkali se stejnými problémy spojenými s kočovným životem Berberů. A i přesto, že Berbeři nakonec přijali islám, většina kmenů si zachovala politickou samostatnost; v roce 740 dokonce vypuklo berberské povstání, které nedokázal vládnoucí kalif potlačit. V roce 789 založil kalify pronásledovaný Idrís I. dynastií Idríssdů. V 10. století přišli do Maroka kalifové z Córdoby s cílem vypudit Fátimovce. V letech 1061–1269 vládli v Maroku Almoravidé a Almohadé, kterým se podařilo k Maroku připojit území jižní části Pyrenejského poloostrova. V roce 1269 obsadili hlavní město Marrákeš Berbeři. Portugalské a španělské vlivy Léta 1420–1554 se nesla ve znamení vlády Wattasidů, za nichž se na pobřeží postupně usadili Španělé a Portugalci. Portugalský vliv je dodnes patrný zejména ve městech, kde sídlily jejich faktorie, vybudované a opevňované během portugalské námořní expanze na základě dohod krále Manuela I.. s místními vládci. Jde zejména o Safi, dále například o El Jadidu, dříve nazývanou portugalsky Mazagão, Essauru (Essaouira, dříve Mogador), Tanger a Arzilu. Portugalci byli pak roku 1578 po porážce krále Sebastiána I. Portugalského v bitvě u Alcácer Quibiru z většiny osad vyhnáni. Avšak některé pevnosti i bývalé katedrály mají dodnes přívlastek "portuguesa". Imperialismus a cesta k samostatnosti Evropský vliv na tomto území výrazně zesílil v 16. a 17. století. Sultáni si své mocenské postavení snažili posílit podepisováním obsáhlých smluv s Francií. Jejich postavení však definitivně potvrdila až britsko-francouzská smlouva z roku 1904. V roce 1911 protestovala německá vláda proti francouzské politice v Maroku a pro výstrahu vyslala do Agadiru dělovou loď Panter. Tato akce nazvaná Skok Pantera do Agadiru vyvolala mezinárodní krizi. Ta vyústila o rok později (1912), kdy se Maroko stalo francouzským protektorátem, německé hospodářské zájmy byly zabezpečeny, pobřežní část připadla Španělsku a Tanger se stal mezinárodním pásmem. Roku 1919 vypuklo v částech držené Španěly povstání berberského kmenu Rifů pod vedením Abd al-Karíma, které vedlo k vítězství a vyhlášení Rífské republiky v roce 1921. V témže roce se povstání rozšířilo i do francouzské části, což mělo za následek francouzskou intervenci v roce 1925 a potlačení povstání. Roku 1926 se Abd al-Karím musel vzdát. Snaha rozdělit obyvatelstvo uplatňováním zvláštní politiky ze strany Francie od roku 1930 vedla k nepokojům, jejichž centry byla zejména rychle rostoucí města díky přílivu venkovského obyvatelstva. Do čela protikoloniálního hnutí se postavil sultán Muhammad V., který byl však roku 1953 donucen v důsledku uplatňování své národnostní politiky odejít do vyhnanství. Jeho návrat si vymohlo obyvatelstvo roku 1955. Maroko v 70. letech obsadilo Západní Saharu a od té doby válčí s povstalci z Fronty Polisario, která má podporu Alžírska V této době již evropské koloniální mocnosti nedokázaly udržet své postavení a v roce 1955 byl zrušen francouzský protektorát a o rok později i španělský. V roce 1957 se Muhammad V. prohlásil králem. Od roku 1961 se vlády ujal král Hasan II. a v roce 1972 byla schválena nová demokratická monarchistická ústava. Na podzim roku 1975 byla mezi Marokem, Mauretánií a Španělskem uzavřena dohoda o rozdělení bývalé španělské kolonie Západní Sahary. Tu však odmítli příslušníci hnutí Polisario a v roce 1976 navzdory dohodám vyhlásili Saharskou arabskou demokratickou republiku. V roce 1979 se Mauretánie vzdala nároku na západosaharské území a do Západní Sahary vtrhlo Maroko se stotisícovou armádou a téměř celou oblast obsadilo. Snahu OSN vyřešit problém Západní Sahary marocká vláda ignorovala až do roku 1988. V roce 1989 se představitelé Maroka a hnutí Polisario dohodli na příměří, které však není dodržováno. Po smrti Hassana II. v roce 1999 nastoupil 23. července 1999. na královský trůn jeho syn Muhammed VI. Krátce poté v televizním projevu slíbil, že se zaměří na potírání chudoby a korupci a podpoří vytváření pracovních míst, jakož i zlepšení situace v oblasti lidských práv. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako "arabské jaro". V souvislosti s těmito nepokoji navrhl Muhammed VI. v roce 2011 změny ústavy zahrnující omezení svých pravomocí, které schválila 98,5% většina v referendu 1. července 2011. Opozice však považovala změny za nedostatečné.