Egypt
Egypt, oficiálně Egyptská arabská republika (EAR)[3] (ve staré češtině Ejipt[4]) je arabská republika v severovýchodní Africe (malou částí též v Asii), ležící na Nilu. Na západě hraničí s Libyí, na jihu se Súdánem, na severovýchodě s Izraelem. Ze severu ho omývají vody Středozemního moře, z východu pak Rudé moře. Egypt je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky. Většina z přibližně 94 milionů obyvatel (k roku 2016) žije poblíž břehů řeky Nil na ploše 40 000 čtverečních kilometrů, kde se nachází jediná orná půda v zemi. Většina nehostinné pouště Sahary je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrech Káhiry, Alexandrie a dalších velkých měst Nilské delty. Tato země je známá především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu.
Dějiny
Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraon Menes Horní a Dolní Egypt. Vznikla Stará říše, jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Někteří badatelé ztotožňují tohoto panovníka s králem Narmerem nebo s panovníkem Hor-Aha. Rozhodnout, kdo má pravdu je obtížné z důvodu používání dvou jmen, jednoho osobního a druhého trůnního. Kromě toho se pozdějším přepisem jmen a jejich pořečtěním mohlo znění změnit.Při výzkumu staroegyptské historie se využívá relativního datování podle vlády panovníků a egyptských dynastií, vycházejícího převážně z díla řeckého historika Manehta. Se začátkem panování třetí dynastie se začala tzv. Stará říše. Panovník byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. Za vlády faraona Džosera (kolem 2610–2590 př. n. l.) a panovníků čtvrté a páté dynastie se rozloha Egypta rozšířila až na jihu k Asuánu. Faraonové byli v této době uctíváni jako synové slunečního boha Re. Džosér jako první nechal postavit pyramidu pojmenovanou po něm. Po rozpadu Staré říše se po období rozpadu dosavadního zřízení podařilo vládcům města Vesetu (Théby) v Horním Egyptě, konkrétně Mentuhotepovi II., říši znovu sjednotit a pod vládou XI. dynastie začíná Střední říše.Kolem roku 1650 př. n. l. vpadli do Egypta z Asie semitské kmeny, které byly později nazvány Hyksósové. Přinesly s sebou nový typ luku, nové typy bronzových zbraní, chov koní a užití válečných vozů, čímž se změnil způsob vedení válečných bojů. Faraonu Ahmose I. se podařilo Egypt kolem roku 1550 př. n. l. znovu sjednotit a založil tak XVIII. dynastii. Za vlády panovníků této dynastie se Egyptská říše rozkládala až k Nubii a k údolí Eufratu. Panovník Amenhotep IV. (1364 –1347 př. n. l.), jehož manželkou byla Nefertiti, si změnil své jméno na Achnaton a provedl náboženskou reformu. Za jeho vlády byl jediným uctívaným bohem Aton, bůh slunce (před reformou Amon). Jeho nástupce Tutanchamon tento kult zrušil a jméno Achnatona bylo ze seznamu králů vymazáno. Za vlády Ramesse II. (1290 –1224 př. n. l.) zažila Nová říše ještě jednou dobu rozkvětu. Po smrti Ramesse III. (1184 – 1153) došlo k rychlému úpadu Egypta a nepokojům. Následkem toho byl vpád Libyjců a mořských národů. Zakladatelem XXII. dynastie byl Libyjec jménem Šešonk I., XXV. dynastii založili králové Núbie. Ptolemaiovský a římský Egypt V roce 525 př. n. l. se Egypta poprvé zmocnili Peršané. Na konci 5. století př. n. l. se naposled osamostatnil pod vládou domácích dynastií (XXVIII. – XXX.). Poté se Egypta znovu zmocnili Peršané. V roce 333 př. n. l. porazil Alexandr Veliký perského krále Dáreia III. a získal tak egyptské území. Po jeho smrti (323 př. n. l.) jeden z jeho vojevůdců Ptolemaios vládl v této provincii a v r. 305 př. n. l. přijal titul krále jako Ptolemaios I. Sótér. Ptolemaiovská dynastie pak vládla Egyptu až do roku př. n. l. Hlavním městem byla Alexandrie a velký kulturní vliv v této době měl helénismus. Po smrti Kleopatry VII. v roce 30 př. n. l., poslední panovnice dynastie Ptolemaiovců se stal Egypt římskou provincií. Při dělení římské říše roku 395 n. l. se dostal pod byzantskou vládu a ztratil dosavadní hospodářský význam. Středověk a osmanská nadvláda Kolem 640 dobyli islámští Arabové Nilské údolí a vyvraždili veškeré na odpor se stavějící původní obyvatelstvo, jehož zbytky jsou dnešní Koptové. Za vlády Mu‘ávijada I. (661–750) osídlily arabské kmeny plodné planiny a s nastoupením Saladina, zakladatele dynastie Ajjúbovců (1171–1249), se stala Káhira centrem muslimského odporu proti křížovým tažením. Kolem roku 1250 povstala palácová garda a mamlúci (vojenští otroci) získali moc. V roce 1517 dobyl Egypt turecký sultán Selim I. a ten se tak stal tureckou provincií. Správa Egypta byla nadále svěřena mamlúkům. Novověk eprve Napoleonovo egyptské tažení v roce 1798 ukončilo osmanskou nadvládu nad Egyptem. Napoleon Bonaparte byl sice téhož roku donucen opustit zemi z důvodu vítězství admirála Nelsona v námořní bitvě u Abukiru, ale poté ovládl Egypt albánský důstojník tureckého vojska v Egyptě Muhammad Alí. Do roku 1801 dostal s pomocí armády pod svou kontrolu postupně celou zemi. Zamezil britským pokusům o vměšování do egyptské vnitřní politiky a v roce 1811 plně stabilizoval situaci vyvražděním tehdejší vojenské a politické elity – mamlúků. V té době se však již stal faktickým vládcem země, neboť Osmanská říše neměla prostředky na znovudobytí Egypta. V roce 1848 se Muhammad Alí vzdal trůnu ve prospěch svého syna Ibráhíma. Dynastie, kterou založil, pak vládla Egyptu - zprvu pod formální osmanskou správou, později pak de facto pod britskou nadvládou - až do roku 1952. Stavba Suezského průplavu pod francouzským patronátem však zemi zadlužila. Již krátce po otevření průplavu, a to v roce 1875, se stala největším akcionářem společnosti provozující tuto důležitou vodní cestu Velká Británie. V roce 1888 byla uzavřena tzv. Konstantinopolská konvence, kterou byl Suezský průplav prohlášen za neutrální území pod správou Velké Británie. Britský protektorát 18. prosince 1914 učinila Velká Británie Egypt svým protektorátem. Dosavadní chediv Abbás II. Hilmí byl sesazen a nahrazen sultánem Husajnem Kámilem. Po smrti Husajna Kámila již v roce 1917 se sultánem stal Ismáíla Ahmad Fu´ád. Britové poté zatížili egyptské obyvatelstvo nucenými pracemi pro budování komunikací a vodovodů s velkými ztrátami na lidských životech. Omezení dovozu zboží však podnítilo rozvoj egyptského lehkého průmyslu. 28. února 1922 vyhlásil Egypt pod vládou Fuada I. samostatnost jako Egyptské království. Za druhé světové války se Egypt stal dějištěm urputných bitev britských vojsk pod velením maršála Bernarda Montgomeryho s německou a italskou armádou pod velením německého generála Erwina Rommela. I po skončení světové války zůstala britská vojska až do roku 1946 v zemi. Po vyhlášení státu Izrael v roce 1948 egyptská armáda spolu s dalšími arabskými státy napadla Izrael s cílem zničit židovský stát a "vyhnat Židy do moře" při první arabsko-izraelské válce. Výsledkem byla porážka arabské koalice, vítězství Izraele a zabránění vzniku palestinského státu. Egypt totiž vzápětí okupoval Gazu, zatímco Zajordánsko Západní břeh. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou konvenci, přičemž Velká Británie souhlasila, že se z oblasti Suezského průplavu do roku 1954 stáhne. Republika (1953–) 23. července 1952 byl v Egyptě převratem svržen král Farúk I. a byla vyhlášena Egyptská republika. Hlavou státu byl nejdříve generál Muhammad Nadžíb, později vůdce revoluce, plukovník Gamál Abd an-Násir (1954–1970). Ten zavedl socialistický způsob vlády. Zestátnění Suezského kanálu v roce 1956 vedlo k vojenskému napadení Izraelem, které bylo součástí tajné dohody mezi Jeruzalémem, Londýnem a Paříží. Vzápětí vyslala Velká Británie a Francie své jednotky údajně pro udržení svobody mezinárodní plavby Suezským průlivem. Vypukla tzv. Suezská krize. Poté, co USA daly ruce pryč od celé akce, o které nebyl Washington informován dopředu, a Moskva pohrozila bombardováním Paříže a Londýna, všechny tři útočící strany se stáhly. Výsledkem bylo posílení egyptské pozice a zvýšení vlivu Sovětského svazu na Blízkém Východě. Od února roku 1958 dochází k diplomatickým sporům se Súdánem o Halaibský trojúhelník a Bir Tawil. V roce 1958 vytvořil Egypt spolu se Sýrií Sjednocenou arabskou republiku vedenou Násirem. V té dominoval Egypt (roku 1961 Sýrie svazek opustila, avšak Egypt používal tento název až do roku 1971) V roce 1967 vyslal Násir armádu na Sinajský poloostrov a donutil pozorovatelskou misi OSN se stáhnout, vzápětí uzavřel Tiranskou úžinu, což Izrael předtím prohlásil za Casus belli. 5.června zahájil Izrael preventivní letecký úder, zničil egyptské letectvo a během Šestidenní války obsadil nejen Gazu, ale i celý Sinajský poloostrov. Po smrti Násira v roce 1970 se stal prezidentem jeho viceprezident Anvar as-Sádát. V roce 1973 Egypt a Sýrie znovuvyzbrojené moderními sovětskými zbraněmi zaútočily za Jomkipurské války na Izrael. Po prvních dvou dnech, kdy se Egyptu podařilo překročit Suezský kanál a postupovat do hloubi Sinajského poloostrova, zatímco syrské obrněné jednotky dobyly zpět severní polovinu Golanských výšin ztracených v roce 1967, zahájil Izrael protiofenzivu. V důsledku porazil útočící arabské armády a jednotky Ariela Šarona dokonce obsadila Port Said na africkém břehu Suezského poloostrova. V roce 1977 odvážně zahájil Anvar Sadát mírové jednání s Izraelem. To vedlo k podpisu mírové smlouvy v roce 1979 a k odchodu izraelského vojska ze Sinajského poloostrova, která však vyvolala odpor islamistů z Muslimského bratrstva. V roce 1981 byl Sadát zavražděn a jeho nástupcem se stal Muhammad Husní Mubarak. 17. listopadu 1997 bylo 62 lidí, většinou zahraničních turistů, zmasakrováno poblíž Luxoru. V roce 2000 se Egypt de facto ujal správy nad Halaibským trojúhelníkem. Egyptská krize Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako "arabské jaro". Na konci ledna roku 2011 egyptský prezident Husní Mubarak poprvé po čtyřech dnech nepokojů a násilností v hlavním městě promluvil o událostech, které si v zemi vyžádaly nejméně 18 mrtvých a přes 1000 zraněných. Ve svém projevu oznámil občanům, že vyzval vládu k rezignaci, a slíbil demokratické reformy. Podle agentury AP Mubarak ujišťoval občany, že prosadí sociální, ekonomické a politické reformy. Protivládní demonstrace, které ochromily celou zem, pak označil za součást spiknutí k destabilizaci Egypta a zničení legitimity jeho režimu. Celá země byla také odpojena od internetu. O několik dní později se situace v Káhiře a ostatních velkoměstech ještě více vyhrotila. Podle komisařky OSN si nepokoje vyžádaly až 300 životů. Odpůrci prezidenta Husního Mubaraka se 31.1.2011 rozhodli vyhlásit časově neomezenou generální stávku. Následující den ji měl doprovodit "miliónový pochod". Dne 11. února 2011 prezident Mubarak rezignoval, podle svých slov chce dožít v letovisku Šarm aš-Šajch. Moc převzala armáda (vojenská junta) a faktickou hlavou státu se stal předseda Nejvyšší vojenské rady Muhammad Hosejn Tantaví. V květnu 2012 se v Egyptě konaly prezidentské volby, které vyhrál islamista Muhammad Mursí. V prosinci 2012 se konalo referendum o nové ústavě. Ta byla kritizována proto, že podle některých kritiků mohla umožnit vznik islamistického státu a nezaručovala stejná práva všem obyvatelům. Referendum se konalo ve dvou termínech, v každém volila polovina země. Podle oficiálních výsledků byla ústava přijata - pro hlasovalo 63,8%. Volební účast ale byla velice nízká - 32,9%. Mursí byl po roce vlády sesazen armádním pučem. Egyptská armáda při potlačování protestů vůči puči zabila nejméně 817 stoupenců vlády prezidenta Mursího, podle některých údajů i přes 1 000. Muslimské bratrstvo bylo postaveno mimo zákon a v následných volbách zvítězil bývalý náčelník generálního štábu egyptské armády Abd al-Fattáh as-Sísí. Od as-Sísího nástupu k moci čelí společnost ostrým represím a dochází k prohlubování krize lidských práv. Systematicky jsou omezovány svobody shromažďování a svobodného vyjádření protestu.Od vojenského převratu v roce 2013 bylo zatčeno a uvězněno více než 16 000 odpůrců režimu (dle některých odhadů až 40 000), stovky členů Muslimského bratrstva byly odsouzeny k smrti.16. května 2015 byl k trestu smrti odsouzen i Muhammad Mursí.