Alžírsko
Alžírsko je stát na severu Afriky a na pobřeží Středozemního moře. S rozlohou 2 381 741 km² je největší zemí v Africe a desátou největší na světě. V roce 2013 zde žilo okolo 37 900 000 obyvatel. Země je prezidentskou republikou s 48 provinciemi. Od roku 1999 je prezidentem Abdelazíz Buteflika. Hlavním a největším městem je Alžír.
Dějiny
V 11. století př. n. l. existovala při pobřeží obchodní kolonie Féničanů. V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. přišli na území dnešního Alžírska předci Berberů. V 1. století př. n. l. zde vznikla římská provincie Mauretania Caesarensis. V letech 46 až 429 ovládali toto území Římané, které vystřídali Vandalové a Byzantici. Novověk Roku 1529 bylo Alžírsko připojeno k Osmanské říši Chairem ad-Dinem a jeho bratrem Arujem, který udělal z Alžírska základnu tzv. barbarských korzárů. Odhaduje se, že v průběhu 16. až 19. století bylo severoafrickými piráty odvlečeno do otroctví až 1 milion Evropanů.Kolonizace V roce 1830 provedla Francie do země invazi a v roce 1847 se Alžírsko dostalo pod její nadvládu. Desítky tisíc kolonistů z Francie, Itálie, Španělska a Malty přijely do Alžírska, aby hospodařily na pobřežních planinách a zabraly nejdražší pozemky ve městech vyvlastněné francouzskou vládou. Lidé evropského původu a původní alžírští Židé byli od konce 19. století právoplatnými francouzskými občany, na rozdíl od většiny alžírských muslimů, kteří zůstali až do roku 1947 mimo francouzské právo nemajíce občanství ani volební právo. Počátek 20. století přivedl první snahy o změnu poměru sil. Důležitými daty byl rok 1943, kdy byl vypracován „Manifest alžírského lidu“ a rok 1946, kdy vzniklo Hnutí za vítězství demokratických svobod (MTLD). Po roce 1954 se část MTLD transformovala do FNO (Fronta národního osvobození). (AFRISOU, Bajer) V roce 1954 zahájila Národní osvobozenecká fronta (NOF) guerillovou Alžírskou válku o nezávislost. Po skoro deseti letech války ve městech i na venkově se jí podařilo v roce 1962 vyhnat Francouze ze země. Většina z milionu lidí evropského původu spolu s profrancouzskými muslimy během několika měsíců roku 1962 odletěla do Francie. První prezident, vůdce osvobozenecké fronty Ahmed Ben Bella, byl v roce 1965 svržen svým bývalým spojencem a ministrem obrany Houarim Boumédiènem. V zemi se potom po 25 let udržela relativní stabilita pod vládou socialistické strany Bumediena a jeho následovníků. V roce 1965 v důsledku neuspokojivé ekonomické situace (pomalé tempo ekonomických reforem) došlo ke státnímu převratu. I následující léta probíhala ekonomicky velmi neuspokojivě, důsledkem byly časté personální změny v nejvyšších pozicích. Důraz byl kladen na silný centralistický stát. Po roce 1970 nastává období ve znamení proměn v odvětvích průmyslu a zemědělství a též v kultuře. V říjnu 1988 Alžírsko zasáhly vlny stávek v reakci na hospodářský propad země. Při střetech s vojskem bylo zabito několik stovek stávkujících. Prezident Chadli Bendjedid, byť nepovolil zrušení politického monopolu NOF, připustil existenci různých názorových proudů v rámci této strany. Navrhl novou ústavu, podle které byl prezident zodpovědný Národnímu shromáždění. Výsledek referenda o této ústavě – 92% pro – byl však přijat podezřívavě. Ač nařčen z profrancouzské politiky, Chadli Bendjedid byl v prosinci znovu zvolen do čela státu. V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. Zavedení pluralismu v Alžírsku a dohoda o postupném rušení apartheidu v JAR, obě události spadající do roku 1988, byly, již před pádem Berlínské zdi, předzvěstí demokratické změny v Africe. Volby 26. prosince 1991 vyhrála Islámská fronta spásy (IFS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. IFS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti nim. Roku 1994 se stal prezidentem Liamine Zéroual, který byl podporován armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta. Občanská válka v Alžírsku mezi vládou a islamistickými povstalci si vyžádala přes 100 tisíc obětí. Po zvolení sekulárního prezidenta v roce 1995 se islamisté začali mstít masakrováním nezúčastněných obyvatel. Ještě v srpnu 2008 došlo k sebevražednému útoku na policejní školu, při kterém zemřelo 43 lidí. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako "arabské jaro". V rámci těchto událostí byl v únoru 2011 v Alžírsku zrušen téměř 20 let trvající výjimečný stav.